Lilie a Bílá růže - Večerní překvapení

Draco holky odchytil na večeři. Měl dost nevyzpytatelný výraz, ale rozhodně se netvářil příliš radostně.
„Sraz je dnes v osm večer dole pod schodištěm, kterým se schází k učebně lektvarů. Harry tam bude čekat taky; mám ti to vyřídit, Hermiono. Na viděnou.“
Než se Hermiona stihla na cokoliv zeptat, byl pryč, což, jinými slovy, znamenalo, že zmizel hodně rychle.
„On ví o tom, co se stalo v Zapovězeném lese, že?“ Ginny kývnula.
„A Harry asi taky. Začínám mít z dnešního večera kapánek strach.“
Hermiona si teď poprvé uvědomila, že mu vlastně byla nevěrná. Sice za velice specifických okolností a poměrně zvláštním způsobem, ale…
…byla. A když o hodinu později sešla dolů do sklepení, rozhodně se jí neulevilo. Harry a Draco vedle sebe stáli jak vytesaní z kamene a tvářili se přísně a nepřístupně.
„Jdeme,“ zavelel s poněkud hořkým podtónem Harry. „Objevili jsme na dnešní večer nové místo.“
Dívky sklopily zraky a následovaly je. Obě šly mlčky, Ginny, protože musela, a Hermiona, protože snad poprvé v životě opravdu nevěděla, co by měla říct. Čekala ledasco, ale Harryho chladný, uzavřený odstup jí děsil. Takového ho neznala. Byl výbušný; obvykle, když ho něco naštvalo, tak ihned reagoval; mluvil, křičel. Rozzuřeného až do mrazivé mlčenlivosti ho ještě nezažila. Z chmurných myšlenek jí alespoň na okamžik vytrhnul pohled na místnost, do které je kluci několika kličkami tajnými chodbami odvedli.
Tohle nebyl improvizovaně upravený kout v síti potrubí a chátrajících sklepů a sklípků. Ani jedna z prázdných, zpola zatopených kobek v podhradí, které byly snad starší, než škola sama. Tohle byla regulérní mučírna, plně vybavená a připravená k použití. Stojany z černé oceli nesly purpurové svíce, osvětlující celý prostor včetně vysoké klenby. Zdi naproti vchodu dominoval skutečně obrovský ondřejský kříž z masivního, temně narudlého dřeva, nejspíše pravého mahagonu. Byla zde i trestní lavice a masivní, nízký stůl se stejného materiálu a několik černých kůlů z leštěného ebenu. Podlaha byla vykládaná dokonale vyhlazeným černým mramorem, který ostře kontrastoval s hrubými zdmi z žulových balvanů.
„Harry? Draco? Nechcete mi vysvětlit, kde se tohle vzalo v Bradavicích a jak jste to objevili?“ Hermionin hlas zněl sice ohromeně, ale zároveň trochu podezřívavě.
„Kde se to tu vzalo, nemáme, popravdě řečeno, ani tušení,“ zareagoval Draco, protože Harry se zjevně rozhodl trucovat. Fakt je, že to není ani v Harryho očarovaným plánku. Když jsme na tyhle v mapce nevyznačený chodby narazili, rozhodli jsme se prozkoumat, jestli tu nenajdeme vhodnou místnost pro mučírnu. A našli jsme – hotovou mučírnu. Bylo to tu docela zaprášený, takže jsme si museli dát práci a uklidit tu, ale alespoň máme jistotu, že to tu nikdo nepoužívá. Vzhledem k tomu, že někde za touhle zdí je učebna lektvarů a jen za dvěma ohyby vede chodba přímo kolem Snapeova kabinetu, tak by pro nás jinak byla nepoužitelná. Takhle to ale vypadá, že Snape o ničem neví a že máme tohle geniální místo plně k dispozici. Zřejmě to používal někdo z dřívější generace učitelů, každopádně vybavení je tu ještě luxusnější než na Malfoy Manor, jen to tu není očarované, takže si všechno musíš brát ze stojanů a věšáků na zdi. Nicméně o to efektněji to tady vypadá, ne?“
Hermiona váhavě kývnula, zatímco se během jeho výkladu zvědavě rozhlížela po místnosti. Vybavení tu bylo skutečně dost, a očividně bylo očarované proti korozi, protože všechny biče, důtky, rákosky, pouta, lana, rozvorky, okovy a další směsice věcí, jejichž názvy Hermiona většinou ani neznala, vypadaly zcela zachovalé a připravené k použití.
„A teď k hlavnímu tématu dnešního večera. Dnes odpoledne jste nám obě byly nevěrné,“ pronesl mrazivým, odměřeným hlasem Harry a jizva na jeho čele jakoby ztmavnula, jak se zamračil a do tváře se mu nahrnula krev přemáhaným vztekem. Jeho temně smaragdové oči působily děsivě, když zuřil. Hermiona si ještě nikdy nevšimla, jak temné jeho oči jsou. Ještě nikdy nepoznala, jaké to je, když skutečně pouští hrůzu. Zachvěla se. Tentokrát měla strach. Stála proti jednomu z nejmocnějších čarodějů, kterého znala, proti mladému muži, kterého milovala a on byl na pokraji výbuchu vztekem – a právem. Kdyby alespoň věděla, že není v právu, začala by se s ním hádat, vykřičeli by se a vše by zas bylo dobré, ale takhle… jí nezbývalo než čekat, co přijde, a snažit se nevnímat zatuchlý pach strachu; hřbitovní pach rozkopané vlhké hlíny a čehosi, co z ní mohlo každou chvíli vystrčit pařát a popadnout vás za krkem. Sklopila oči a na řasách se jí zaleskly kapičky slz.
„Dej mi svou hůlku.“ Nějak jí ani nenapadlo váhat nebo se bránit. Rozhodla se, že ať ji čeká cokoliv, nemůže to být horší než kdyby jí Harry nepotrestal a dál zůstal takhle odtažitý, nebo se s ní dokonce rozešel. Podala mu hůlku a ještě než to stihnul vyslovit, shodila ze sebe hábit. Stála před ním nahá. Poklekla a sklopila zrak. Aniž by k tomu byla vyzvaná, Ginny jí následovala a poklekla stejným způsobem před Draca. Atmosféra byla vypjatá jako příliš natažená struna, hrozící každým okamžikem prasknutím. Najednou se toho stalo trošku moc naráz, přesto si to všichni pamatovali do posledního detailu ještě velice, velice dlouho.
Dveře se otevírají, trošku při tom vrznou. Do místnosti vchází dívenka v noční košili a se sametovým vakem v ruce. Přimhouří oči proti záplavě světla svíček, které jí po temnotě chodby oslňuje. Zacloní si rukou oči a ztuhne. Vak padá k zemi. Podivně, dutě zachřestí o kamennou podlahu. Dívka úžasem otevírá ústa. Ruce jí klesají podél těla. Volná halenka, zjevně připravená k rychlému svléknutí jí klouže z ramen a padá až ke kotníkům. Pod halenkou nic nemá, takže se v záři svíček se zaleskne její nahé, drobné, křehce útlé tělo téměř dětských rysů. Ruka jí stoupá ke rtům a oči se jí rozšíří úlekem. Nastává několik nekonečných vteřin dlouhá chvíle ticha. Čtyři páry pohledů se střetávají s jedním. Vztek, lítost, všechny dosavadní problémy jako by odvál průvan, který do místnosti proniknul otevřenými dveřmi. Tři lidé stojí a dva klečí v křečovitém sousoší, pro které by těžko někdo našel lepší pojmenování než „Velký šok.“
První se vzpamatoval Draco. Máchnul hůlkou a dveře se zavřely. Průvan přestal zmítat plaménky svíček a mihotavé světlo nahradil opět souvislý, jasný svit. Dracem sice zazmítalo podezření a jakýsi skrytý, varovný pocit, že je tady ještě něco jiného v nepořádku, pokud vůbec ještě něco vůbec mohlo být víc v nepořádku, ale pak se rozhodl dát na svůj instinkt.
„Pojď sem a dones mi ten pytel.“ S Harrym jeho panovačný tón trošku trhnul a v první chvíli po Dracovi vrhnul váhavý pohled, aby se ujistil, jestli se náhodou úplně nezbláznil, když ale dívka popadla vak a udělala krok vpřed (noční košilku nechala tam, kde z ní spadnula), pochopil, co Draco vycítil už o několik okamžiků dříve. Někdy si přál mít empatii hraničící téměř s telepatií, kterou Draco oplýval i pokud se zrovna nepokoušel o Nitrozpyt, ale to byla prostě partie, ve které jeho zmijozelský kamarád vyhrával na celé čáře. Harry se proto rozhodl nechat nastalou situaci ještě chvíli plně v Dracově režii a jen mu nepatrně záviděl neuvěřitelnou pohotovost jeho reakce.
„Jak se jmenuješ, ze které jsi koleje a kolik je ti let?“
„Jsem Kamila MacTeese z Havraspáru a je mi čtrnáct. Jsem ve stejném ročníku jako slečna Weasleyová.“
„Odkud znáš její jméno?“
„Znám jména vás všech. Kdo by neznal? Harry Potter, ten, který přežil a geniální Hermiona Grangerová - nejznámější pár na škole. Zmijozelský princ Draco Malfoy a krásná Ginny Weasleyová, nejdiskutovanější pár na škole. O vás čtyřech si povídají i snad i obrazy v Brumbálově pracovně.“ Draco se její odpovědi usmál a na chvilku se odmlčel a tvářil se celkem přátelsky. Pak se ale zamračil a popuzeně vyštěkl: „Kde jsi ve čtvrtém ročníku naučila takhle důkladné Nitrobraně?“
„Už dávno, doma. Jsem ze starého rodu a zrovna obrana mysli a psychická magie jsou jedněmi z největších talentů našeho rodu.“
Draco se zase zatvářil poněkud smířlivěji a zeptal se: „A co jsi sem vlastně dneska přišla dělat?“
Dívka zrudnula a sklopila oči.
„No… totiž…“
„Ano?“
„Přišla jsem si… hrát.“
„Hrát?“;
„Ráda jsem spoutaná a taky mám ráda když to trošku bolí, a vzhledem k tomu, že na celé téhle škole není nikdo, kdo by se mnou mohl něco podobného provádět, chodím si sem… …udělat dobře sama.“
„Předpokládám, že cokoliv se stalo a stane, nikdy neopustí dveře téhle místnosti, že ne? Nikdo ze školy se to nedozví.“
„Já v to také doufám.“
„Když máš ráda, když to trošku bolí, tak běž a lehni si na támhletu lavici. Myslím, že se tím řeší hned několik problémů. Harry?“ Harry se usmál. Jeho vztek byl rázem pryč. Zřejmě i proto, že jej zčásti hrál, protože se chtěl Hermioně pomstít, a chtěl si to, co doopravdy cítil, a sice pouhou závist opepřenou ve skutečnosti jen malou špetkou žárlivosti, vybít při nějaké obzvláště promyšlené hře. Tahle alternativa ale také slibovala zábavy víc než dost.
„Jsem si jistý, že se tím řeší mnohé, a že za stávajících okolností nikdo z přítomných nebude proti, když se k nám připojíš. Nebo se pletu?“ Draco kývnul na Ginny, protože si všimnul, že chce něco říct.
„Smíš mluvit.“
„Osobně proti tomu nemám nic a při té příležitosti bych chtěla navrhnout jednu věc…“
„Hm?“
„Na co si to my čtyři vlastně hrajeme? Beztak společně děláme vylomeniny, a když jsme spolu, už jsme si až moc otestovali, že žádní dva z nás čtyř se navzájem nenechávají úplně chladní. Co takhle kdybychom se v rámci naší velkorysosti a liberálnosti rovnou stanovili, že v rámci naší čtyřky prostě už žádná forma kontaktu není nevěra a dohodli se na tom, že když si to kterýkoliv možný pár bude chtít vyzkoušet, tak prostě může. Stejně jsem si všimla, že po Hermioně tak trochu hladově koukáš a jestli mám mluvit za sebe, Harry se mi pořád ještě nepřestal líbit, i když miluji jen tebe. Tak proč si hrát na puritány a simulovat dodržování konvencí, která jsme všichni hodili za hlavu už někdy v létě? A pokud z jakéhokoliv důvodu, třeba i jako trestu za to, že jsme se s Hermi neudrželi ještě než tahle dohoda začala platit, chcete přibrat Kamilu, mě osobně se tohle… heřmánkové kvítko docela líbí. Takže?“ Draco většinu času přikyvoval a teď jen dodal: „Souhlas. Ostatní?“ Harry kývnul.
„Já taky. Mio?“
„Proti první části dohody nemám námitek, ale není Kamila trošku malé kvítko na to, aby se k nám připojila?“ Kamila se ovšem tentokrát prosadila sama.
„Jsem dokonce starší, než Ginny. Jen proto, že jsem plochá a hubená ještě nejsem škvrně o nic víc, než ty.“ Mia poněkud překvapeně zamrkala nad takhle ráznou odpovědí.
„Takže ty taky souhlasíš?“ zeptal se jí Harry.
„Ano.“
„Tak platí?“
„Platí!“ Ozvalo se hromadně.
„Pojď sem,“ kývnul na Kamilu Draco. „Pojďme tuto dohodu stvrdit. Přísahejme, že to udržíme v tajnosti.“
A tak si všichni stoupnuli do kruhu, spojili ruce uprostřed a přísahali. Nikdo z nich netušil, jak dlouho tohle spojení potrvá a jaké překvapení jim poskytne. Další historicky důležité rozhodnutí s daleko většími dopady, než přítomní mohli tušit, podobně jako když se Draco v létě rozhodl navštívit Doupě. Historie občas ráda nosí šaty prosťáčka.